Z našeho bytu máme výhled na divoce zarostlé prostranství, o které se nikdo nestará. Ostatní trávníky kolem domů jsou úhledně posekané. Tento pozemek ale sídlišti nepatří a tak zarůstá. Na začátku jara pampeliškami a sedmikráskami, teď vlčím mákem, bodláčím vysokým skoro jako já, kopřivami a spoustou dalších květin a divokých travin. Někteří nájemníci si stěžují, že pozemek je zanedbaný a hyzdí okolí. Já ho miluji. Ten přepestrý plevel, který se, jak jaro a léto postupuje, mění a bují všemi směry.
Možná je to i vžitým rytmem ze školních let, začátek léta je pro mne v hloubi zvolněním, radostí, plným růstem, kdy plody zrají a plní se. Konečně je příjemnější být venku než uvnitř. Tělo je hýčkáno sluncem a vlahým teplem stínu. Letní večery a noci jsou zvučné a voňavé. Ten rozpuk a rozbujelost zelené barvy, která se stává až neproniknutelně hustá, se mi stává nenahraditelnou součástí při cestování. Léto znamená i cesty a dálky. A na cestách se můžu radovat z toho prostého faktu, že jsem, a z toho, co je kolem mne – lidé i krajina. Bez celoročního usilování a napínání. Stačí jen pozorovat.
Jsem alergik a astmatik a tak bych všechen ten růst a bujení rostlin spíše neměl mít rád. Když přijdou letní noční bouřky, vím, že budu špatně spát a sípat, průdušky nateklé. Ale léto je tak krásné, radostné. Nelze ho nemít rád. Každé roční období má svou krásu. Vzdor trápení mám to zarostlé políčko před domem v lásce.
* * *
Jak píši, z dálky se ozývá zvuk sekačky na trávu.