Může mi být asi devět let. Ležím pod peřinou a nohy mám překřížené, abych neležel tak, jak leží mrtvoly v rakvi. Stojím u topení a v tichosti vyjednávám se smrtí, abych mohl žít alespoň několik tisíc let. Odpoledne usnu a když se probudím, je už večer a tma. Den je u konce, zcela promarněn. Strach. V noci se probudím a vidím jak temnota bobtná a klokotá. Utíkám. Obrazy smrti a strachu z dětství. Smrt je jako stín nebo panter, čím rychleji jsem před ním utíkal, tím rychleji běžel za mnou.
Z postele přes okno jsou vidět vršky smrků, jak se kymácejí ve větru. Prší. Kaplička u horské stezky na protější stráni je za deštivou oponou. Kapky klapají na střechu. Ovocný sad za brzkého jara. Pod tajícím sněhem je slyšet pramen potoku. Horké léto s bohatstvím ovoce. Šťavnaté jahody, třešně, sladké melouny. Z dáli se ozývají hlasy dětí a bzukot louky.
Ve chvíli, kdy přichází strach ze smrti či jiný strach nebo pocit nebezpečí, snažím se před panterem černé budoucnosti neutíkat, ale přenést se do přítomnosti. Přítomnost je obvykle klidná, tichá a pomalá. Stačí pozorovat oblaka plující po nebi, větve stromů, světlo slunce na podlaze, hvězdy, vlastní dech. Panter ulehne k nohám, přimhouří oči a odpočívá.
Sežere mne až přijde čas.